Ladislav Špaček: Maorové byli velmi milí a přátelští

 

V roce 1995 během státní návštěvy Nového Zélandu navštívil prezident Václav Havel i maorské centrum Severního ostrova, město Rotorua. Na tuto návštěvu zavzpomínal ve své knize i tehdejší prezidentův tiskový mluvčí, pan Ladislav Špaček.

Ukázka z knihy Deset let s Václavem Havlem zveřejněna s laskavým svolením autora, pana Ladislava Špačka, spisovatele, moderátora a pedagoga.

Na Novém Zélandu se prezidentovi líbilo, je to poklidná země a nádhernou přírodou, milými lidmi a zajímavým folklorem. Jedinou velkou zkouškou byl uvítací rituál u domorodého kmene Maorů, původních obyvatel, kteří osídlili Zéland možná už v 9. století. Udrželi si významné postavení i během osidlování země bělochy a patří k respektované menšině. Návštěva u Maorů byla velkým zážitkem. Jednak se zdraví mezi sebou i s hosty tak, že si přiloží čelo na čelo a dotknou se nosy. Stojíte proti řadě Maorů s kopími a jen s bederními rouškami a přikládáte si čelo na čelo… pro Evropana s třičtvrtěmetrovou osobní zónou je to nezapomenutelný zážitek.

Uvítací rituál byl ještě dramatičtější. Velvyslanec Jaroslav Suchánek prezidentovi ráno před odjezdem do Rotorui, regionu Maorů, popisoval rituál, který má staleté tradice: Bojovník tančí kolem hosta děsivý tanec, pak položí na zem dýku a v divokém tanci se stále vzdaluje, až v jednu chvíli se zastaví a za dramatického bubnování host popojde, uchopí dýku a přinese ji bojovníkovi, ostřím k sobě. Tím vyjádří, že přichází v míru, a je přátelsky přijat. Ale pozor: Když se blíží k dýce a bere ji ze země, musí se stále dívat Maorovi do očí, nesmí uhnout ani na zlomek vteřiny, nesmí se na dýku podívat, jinak propadl a může být zabit, protože nepřichází v míru. Polekaně jsme se na velvyslance sesypali, cože to má znamenat, to by nám taky mohli zabít prezidenta? Suchánek se tvářil velmi vážně, že maorský rituál je pevný, požívá velkého respektu, a kdyby k čemukoli došlo, nikdo by Maory z ničeho neobviňoval. To prezidentovi (ani nám) na klidu nepřidalo.

Uvítal nás celý početný kmen, ženy zpívaly nádherné táhlé písně, ale my jsme neměli na nic pomyšlení, dokud prezident nebude mít za sebou scénu s dýkou. Rituál začal. Maorové tančili kolem prezidenta válečné tance s kopími, tvářili se nebývale krutě a hrůzostrašně (cílem tance bylo zastrašit toho, kdo přicházel ve zlém), vydávali hrůzné zvuky a skřeky a pak přišlo to hlavní. Už tanec sám zneklidnil mírumilovného Václava Havla natolik, že když válečník položil na zem dýku a tančil v soustředných kruzích dál a dál, slušně vychovaný Havel ji chtěl hned zvednout, když mu tady upadla. Zasyčeli jsme, abychom ho zadrželi, ale to nejdůležitější přišlo za chvíli. Bojovník se zastavil, hudba zmlkla a ozývalo se jen zlověstné bušení bubnů. Teď nastala ta kritická chvíle. Václav Havel popošel k dýce, stále upřeně hleděl Maorovi do očí, poklekl, aby dýku sebral – a najednou sklonil hlavu, aby se podíval, kde přesně dýka leží. Bojovník vykřikl, přiskočil k prezidentovi a začal mu před očima šermovat oštěpem a dýkou. Jeho obličej nevěstil nic dobrého, byl zkroucen zlobou a nevraživostí. I ostatní bojovníci prezidenta obklopili a na chvíli jsme ztratili přehled, co se v chumlu děje, jen jsme se modlili, aby to dobře dopadlo. Po chvíli vše utichlo, rituál skončil a mohli jsme vstoupit do areálu Maorů. Večer nám zpívali své dojemné písně. Maorové byli velmi milí a přátelští, a tak teprve až večer jsme se zbavili pocitu, že prezident o vlásek unikl smrti. Jel jsem v autobuse zpátky s paní Olgou. Ukazoval jsem jí Jižní kříž a poslouchali jsme maorské písně, které nám řidič pouštěl.