Kristýna Maková: Projekce filmů Michaela Havase mi připomněla, že někteří vzácní lidé vnímají nespravedlnost tak silně, že za pravdu srdce a svobodu ostatních jsou ochotni položit i vlastní životy

Měla jsem tu čest a potěšení být coby manažerka maorské kulturní skupiny Whakaari Rotorua v historickém sále pražského kina Ponrepo na projekci krásných dokumentárních filmů Michaela Havase Maori Battalion, ONCE UPON AN ISLAND (1975) a BEYOND THE BATTALION (2017). Ten druhý film vznikl ve spolupráci s novozélandským režisérem Julianem Arahangou v loňském roce, takže mnozí lidé, včetně mě, ho měli možnost vidět úplně poprvé. Byl to pro mě neskutečný zážitek.
Frank Tomas Grapl Junior (Maoravák, tedy z maminčiny strany Maor, z otcovy Moravák) spolu se svou maminkou Tuhi, neteří Te Tuhiwhakaurou (její jméno, stejně jako jméno její babičky, znamená v překladu z maorštiny „začátek a konec všeho“, což bylo ve spojení s filmy ještě více než symbolické) a dalšími členy Whakaari Rotorua a stali čestnými hosty projekce. Filmy byli natočeny ve spolupráci s maorskými pamětníky a i pro skupinu to byl nezapomenutelný zážitek. V maorském batalionu totiž bojoval i strýc paní Tuhi a je jedním z mužů zachycených na fotografii z Egypta, na které maorský pluk tančí haku. A rok na to ve válce i padl.
Sedět při projekcích mezi maorskou skupinou bylo velmi emotivní a o to silněji na mě projekce filmů zapůsobila. Skupina na úvod filmů zazpívala na počest režiséra i všech v sále, na znamení mnohých česko-maorských spojení, českou státní hymnu, čímž dojala nejen mě, kterážto jsem měla příležitost s nimi hymnu zpívat, se vší hloubkou, kterou jsem v tu chvíli v rámci tohoto spojení cítila, ale všechny přítomné, z nichž mnozí se ke zpěvu hymny připojili.
Krásná slova Michaela Havase, autora dokumentů, díky kterému se svět dozvěděl o hrdých a hrdinných Maorech, kteří bojovali v Evropě, na druhém konci světa (protože, všechno, co je od nás dál než Nový Zéland, je už vlastně blíž) za svobodu lidí, které ani neznali, z naprosto odlišných kultur, proti Hitlerovi, a pomáhali tak hájit svobodu ve světě, i slova Franka Grapla, byla velmi dojemná pro všechny v sále. Ne tak těžce, nikdo se tam nedojímal sám nad sebou, ale krásná slova obou mužů nám všem v sále pomohla procítit hloubku souznění a evropsko-maorských spojení.
Frank Tomas Grapl Junior, který naprosto přirozeně spojuje českou a maorskou kulturu, už proto, že sám je napůl Čech a napůl Maor, a obě kultury jsou mu tak velmi blízké, mimo jiné připomněl i fakt, že maorští válečníci jsou ti, kteří první světu představili zákopovou válku, už v dobách, kdy se potýkali s britskými kolonizátory. I když, i tyto táhnoucí se boje byly ukončeny smírem proto, aby dále nemuseli lidé umírat.
Sama jsem založením pacifistka, ale možná právě proto o to silněji vnímám oběti lidí, kteří bojovali za druhé, proto, že jejich vnímání spravedlnosti bylo tak silné, že neváhali obětovat vlastní životy pro to, aby nebyly obětovány životy jiných, kteří sami sebe ubránit nedokázali nebo nemohli, ať už z jakéhokoli důvodu. V dnešní době mnozí lidé nedokáží bojovat ani sami za sebe a za pravdu, kterou cítí ve svém srdci, natož za ostatní, byť symbolicky a slovně, ne ve válkách. V době, kdy máme to štěstí a privilegium žít v části světa, ve které nezuří válečné konflikty, a říct, co máme na srdci je právo každého, nikoliv privilegium, si toho mnozí lidé přestali vážit.
A tak v dobách šťastných i těch těžkých, se nakonec ukazuje, že to jsou ti stejní lidé, kteří jsou ochotni promluvit nahlas, jako ti, kteří by za nás všechny v dobách zlých bojovali. Ať už se zbraní v ruce, prostřednictvím diplomacie nebo skrz jiné jazyky, kterým lidé napříč národy rozumějí – a to hudbou, filmem nebo jiným druhem krásného umění. Protože už jsou prostě takoví. Mají odvážná a statečná srdce, hrdá čela a rovná záda. A my jim často máme tendence házet klacky pod nohy, pod záminkou jakési politické korektnosti, která není ničím jiným než stádní konformitou. Takové lidi bychom měli ale spíš sami chránit a podporovat, protože jejich srdce bývají často těžce zkoušena, a nespravedlnost vnímají tak silně právě proto, že ji sami zažili. Ale na rozdíl od jiných je bolest, kterou cítili, nezlomila, dodala jim odvahu a sílu k tomu, projevit své přesvědčení o to více nahlas, ať už jakýmkoliv způsobem. A tohle všechno dokázal Michael Havas mistrně zaznamenat, právě v souvislosti s maorskou kulturou, jejíž příslušníci byli ve válečné době, a i mnoho let poté, ve vlastní zemi těžce zkoušeni, a nemohli plně projevit příslušnost ke své kultuře a jazyku, se to velmi jasně ukazuje. A i tak odjeli do Evropy a bojovali za svobodu lidí, které ani neznali, za svobodu být sami sebou, ať už patří k jakékoli kultuře a žijí kdekoliv.
Jak často připomíná Frank, je třeba, abychom si byli vědomi vlastní kořenů, už proto, že jinak nevíme, kam sami míříme, kam se budou naše kroky ubírat v budoucnu. A tahle bezcílnost, to je podle mě to, co vede některé lidi k tomu, že se snaží s ostatními a jejich míněním manipulovat a vedou svět k dalším zbytečným konfliktům. I těm prostým mezilidským. Bez válek bychom ovšem nevěděli, co je to mír. A nedokázali bychom si ho vážit. A právě proto, abychom nemuseli tyhle všechny hrůzy zažívat znovu my, ani Ti, co přijdou po nás, ať už to budou naše, děti, jejich děti, jejich přátelé nebo naprostí cizinci, je skvělé, že existují lidé, jako je Michael Havas, kteří minulost s takovou úctou a pokorou pravdivě zaznamenávají. A díky tomu, jací jsou, dostávají příležitost nejen být sami účastni některých neopakovatelných momentů, ale my máme to štěstí, že je mohli zaznamenat i pro nás ostatní, zatím jen pozorující a přihlížející.
Závěrečná haka „Ka mate, ka ora“ („Jednou přijde smrt, ale teď žiju!“), kterou v Ponrepu maorská skupina vzdala úctu všem padlým i přeživším maorským bojovníkům i obětem války, pro všechny nezapomenutelně uzavřela celý večer.  Filmy tak dostaly další rozměr, o který jsou lidé, kteří je v tomto kontextu neshlédli, bohužel ochuzeni. Ve filmech i slovech Michaela Havase byla znát velká pokora, úcta a laskavost. A s takovýmhle přístupem podávat pravdivou historii není v dnešní době tak obvyklé. Nemám slov, kterými bych vyjádřila vděčnost, kterou jsem v tu chvíli cítila, za to, že jsem mohla být u toho. Proto vše uzavírám jednoduše a prostě: Děkuju. Z celého srdce.