The Witch’s Rock — maorská legenda

The Witch's Rock, famous in Maori legend.

Připouštím, že jsem pevně doufal, že se mi podaří získat si Hineho důvěru. Hine je Maor, který žil deset let v buši, čtyřicet mil daleko od civilizace. Všechny potřebné zásoby mu do jeho chýše (whare) přinesl jeho syn. Byl hrdý na fakt, že byl schopen se tak účinně odstřihnout od zbytku světa a žít poustevnickým životem tak dlouhou dobu, i když připouštěl, že byl potěšen, že měl někoho, s kým mohl mluvit v tento večer — vzal jsem to jako narážku, že mám zůstat jen na jednu noc.

Hine trpělivě naslouchal, dokud jsem neskončil se svým vyprávěním o tom, jak teď lidé létají přes půlku zeměkoule za méně než tři dny. Řekl jsem mu o nových letadlech, která létají přes Pacifik a Tasmanovo moře. Když jsem ale skončil, Hine se prostě ušklíbl a řekl mi, že tomu nevěří.

Měl lepší příběh — a důkaz. Chtěl bych to slyšet? A tak jsem vyslechl fascinující příběh o Čarodějčině skále (Witch’s Rock) — a byl mi ukázán důkaz, roztržená a poměrně dost špinavá fotografie skály s puklinou ve stěně.

„Kdysi dávno, v jeskyních ležících za Atiamuri, žila ptačí žena, Kurangaituku, která chytala ptáky do oka a nechávala je jen tak nebo si z nich dělala mazlíčky. Jednoho dne, když byla Kurangaituku na lovu, Hatupatu, který byl jejím sluhou, zabil a snědl všechny ptáky, kromě pávíka. Ten uletěl do buše, aby řekl Kurangaituku o Hatupatově zločinu, a přivedl ji pak rychle zpátky do jeskyní. Hatupatu ji slyšel přicházet buší a začal utíkat pryč, protože věděl, že Kurangaituku by ho zabila, kdyby mohla. Tenhle závod trval téměř čtyři míle, dokud Hatupatu nepřiběhl k obrovské skále. ,Matiti matata’, vydechl Hatupatu, a skála se otevřela, aby ho přijala.“ (Zajímalo by mě, jestli Hine slyšel pohádku o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících.)

Legenda pokračovala: „Téměř vyčerpaný Hatupatu vkročil otvorem do skály, doufaje, že tak unikne strašnému hněvu Kurangaituku. A skála se zavřela. Ptačí žena dorazila ke skále, právě když se zavřela, začala kolem ní rozzuřeně dupat, otáčela ji dokola a drápala po prasklině, která označovala místo, kde se předtím otevřela. Ale nepodařilo se jí ani dostat Hatupatua ven, ani skálu otevřít. Po delší době se Hatupatu ze skály opět dostal ven, otevřela se při jeho modlitbě. Díval se okolo sebe, ale nikoho neviděl. “

„Díval se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Dostal se ale jen o sto yardů dál, když se otočil a uviděl svou pronásledovatelku. Objevila se zpoza pahorku, za kterým čekající ležela. Ještě jednou je závod zavedl ke kopcům Moerangi. Kurangaituku byla ale blíž než předtím, aby jí unikl, uprchlík se zabořil do půdy, vynořil se, uběhl krátkou vzdálenost, a pak se znovu zmizel v zemi. Pronásledování tedy pokračovalo. A do dnešních dnů můžete na vlastní oči vidět díry, které Hatupatu v zemi vytvořil. Všechny se změnily v termální jezírka, ale mnohá z nich od té doby vyschla.”

Hine se zastavil a letmo se na mě podíval. Navzdory tomu jsem si nemohl pomoct, abych se nezajímal dál. „A chytila ta obryně Hatupatua?” Ačkoli že Hatupatu zabil všechny její ptáky a zasloužil si trest, díval jsem se na ptačí ženu jako na něco neúprosného a krutého. Můj dotaz, nebo spíš můj zájem, zřejmě starého Maora potěšil, protože se usmál a opět promluvil, i když neodpověděl na mou otázku.

„Kurangaituku pak pronásledovala Hatupatua přes kopce Moerangi za Whaka-rewarewa a tamní Maoři vám ukážou cestu, kterou běželi. Na některých skalách jsou stále vidět pozůstatky toho, jak je Kurangaituku poškrábala nehty. Doputovali až do Whaka-rewarewa a Hatupatu konečně viděl šanci zmizet své pronásledovatelce.”

Jelikož to bylo vyvrcholení příběhu, předklonil jsem se. „Jak,” zeptal jsem se, „se jí ztratil?” 

„Hatupatu kličkoval mezi horkými bublajícími prameny a Kurangaituku ve své snaze neztratit muže z dohledu, spadla do jednoho z vroucích pramenů, Whangapipiro, a ve vřící vodě zemřela. Doslova se uvařila.”

„To je nádherný příběh, Hine,” řekl jsem, jednoduše proto, že i když jsem měl v úmyslu být nedůvěřivý, bylo zjevné, jak starý muž věří celému příběhu, až tak, že by ho zranilo, kdybych mu nedůvěřoval.

„To ještě ještě není úplně všechno,” odpověděl. Poté, co si odpočinul, Hatupatu plaval na ostrov Mokoia na jezeře Rotorua. Když k němu dorazil, šel kousek po břehu a vyndal si z vlasů snítku totary a zahodil ji. Když půjdete na ostrov Mokoia, uvidíte tam růst jen jediný strom totara. Vyrostl z lístečku, který Hatupatu odhodil.”

„Vloni jsem tam viděl strom totara a bylo mi řečeno, že je jediný na ostrově. Nikdo mi ale neřekl, jak tam vyrostl. Ale tohle,” řekl jsem při pohledu na fotku, kterou jsem držel, „jak můžu najít tuhle Čarodějčinu skálu (Witch’s Rock), abych si ji vyfotil?”

„Stojí u silnice poblíž Atiamuri,” odpověděl Hine, „ale jestli se tam chytáš jít, řeknu ti něco ti řeknu: jinak. Když se k ní dostaneš, první věc, kterou musíš udělat, je vzít větvičku zelené manuky nebo kapradiny (hasivky), položit ji do otvoru na skále a odříkat tohle: ,Mau e kai te manawa o te tauhou.’ (,Duchu Země, tento cizinec ti nabízí své srdce.’ — pozn. ed.)”

„Co to znamená?” zeptal jsem se.

„Znamená to: ,Duchu země, přijmi dobré srdce cizince.’ Díky tomu, že vzdá cestovatel tuto poctu duchům země Hatupatua a Kurangaituku, může si být jistý, že bude mít na své cestě dobré počasí.”

O dva dny později jsem přijel k Čarodějčině skále (Witch’s Rock) na silnici Atiamuri, a když jsem hodil zelenou manuku do otvoru, zamumlal jsem: Mau e kai te manawa o te tauhou.

(Autorem textu je J. H. Bomford, z anglického originálu přeložila Kristýna Maková)

Zdroj: The New Zealand Railways Magazine, Volume 13, Issue 8 (November 1, 1938)