Jan Brabec: Osudy některých lidí jsou patrně předurčeny k tomu obohacovat kultury světa mezi sebou navzájem

V roce 2015 nesla má rodná Plzeň titul Evropské hlavní město kultury. Význam slova kultura představuje něco, co se pěstuje, udržuje, rozvíjí. Evropa se tímto titulem snaží zviditelnit svou kulturní diverzitu a zároveň identitu, na níž staví samu sebe. A každý, kdo zná její dějiny, ví, že otisk jejího kulturního dědictví dalece přesahuje její hranice jakožto kontinentu.

Vlajkovou lodí celého projektu se však, možná trochu paradoxně, stal kulturní počin, který je ze své podstaty propojen s kulturou nejvzdálenější možné destinace zeměkoule. Bohatá série portrétů maorských obyvatel (především představitelů kmenové aristokracie) z Nového Zélandu. Dosud bezprecedentní počin, kdy tento národní poklad novozélandské kultury poprvé opustil souostroví daleké Polynésie, měl v duchu pojmu kultura však své zřejmé opodstatnění. Autorem ceněných portrétů totiž nebyl není nikdo jiný než Gottfried (Bohumír) Lindauer, plzeňský rodák a představitel evropské figurální malby.

Vernisáž měla velmi slavnostní charakter, jehož součástí byl intimní rituál návratu autorovy duše do rodného města za účasti kmenového stařešiny, členů rodiny i představitelů významných institucí. Nečekaná, zato skvěle načasovaná, však byla pomyslná tečka za celou akcí, která souvisela s ukončením výstavy a návratem obrazů zpět do galerie v Aucklandu. Oproti původnímu plánu, který již s účastí domorodých Novozélanďanů nepočítal, se na poslední chvíli podařilo zajistit vystoupení souboru Whakaari Rotorua z Nového Zélandu, který v té době pobýval na turné v České republice.

S krátkým odstupem tento příklad ukazuje, jak semínka kultury, pěstovaná v daném kulturním kontextu, občas různým řízením osudu doputují do kontextu jiného, aby jej obohatila a občerstvila. A plody tohoto činu se opět vrátily na místo, odkud jejich semínka vzešla. Frank Tomas Grapl Jr., vedoucí souboru Whakaari Rotorua, je synem maorské matky a českého otce, kterého na Nový Zéland odvály politické poměry v jeho vlasti. Gottfried (Bohumír) Lindauer odplul na Nový Zéland mimo jiné z důvodu vyhnutí se vojenské službě (či cvičení) v tehdejší c. k. armádě, čímž se též stal emigrantem, neboť mu byl zapovězen návrat do vlasti (než získal britské občanství).

Naše první setkání s Frankem proběhlo, jak se říká, trochu „z rychlíku“. Od té doby jsme se však znovu několikrát setkali a vědomí, že naše rodiny váže podobná kulturní difúze, jen podtrhuje fakt, že osudy některých lidí jsou patrně předurčeny k tomu obohacovat kultury světa mezi sebou navzájem. Gottfried (Bohumír) Lindauer byl totiž také prastrýcem mé prababičky…